Místo stanování nebo výletů k moři se nastěhovali do pronajatého bytu a zkouší si, jaké to je žít úplně sami. Bez vychovatelů, bez hlídání – jen oni dva, klíče od bytu a celý balík nových zkušeností.
Sami si nakupují, vaří, plánují, co bude k večeři. Zjišťují, že to nejde bez seznamu a že těstoviny nejsou odpověď na všechno. Řeší, kdo co uklidí, kolik stojí oběd v restauraci, zda je lepší si raději vařit doma, jestli si můžou dovolit zmrzlinu, nebo je lepší šetřit. Do toho brigáda, rozdělení úkolů, společné soužití – prostě opravdový život.
Je to velká škola samostatnosti. Učí se nejen postarat se o sebe, ale taky domluvit se navzájem. Poznávají, co všechno obnáší žít „po svém“. A hlavně – mají možnost si to bezpečně zkusit ještě předtím, než do toho skočí naplno.
A jak to vnímají oni? David jednou řekl: „Takový povznášející pocit jsem ještě nezažil.“
A to je přesně ono. Vidět, jak rostou, jak si věří a jak se učí stát na vlastních nohách – to je pro nás ta největší odměna.